Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. díl

17. 2. 2009
Z deníku Kevina Leese:

Přesně si pamatuji ten den, kdy se vše změnilo. Byl jsem ještě mladý, když začalo odpalování. 5.května 2013 se ze všeho, kromě Evropy, staly trosky. Ty jsou teď po 25 letech úplně zatopené pod vodou. Na Zemi zbyl pouze jeden velký ostrov, nazývaný Svět. Na něm žiji. Jmenuji se Kevin Lees a jsem archeolog. I když pravda, není co zkoumat. Od pobřeží k pobřeží jsou jen krychle betonu. Tráva se stala minulostí.
Žijeme v policejním, sterilním státě, kde jsou kamery i na záchodech. Poslední zaznamenaný zločin se stal v roce 2019. Po pravdě, je to celkem nuda. Můj otec byl policista a někteří říkají, že jsem po něm zdědil divokou krev. Možná i proto jsem kývnul na nabídku známého milionáře Jeroda Smithe. A proto tu sedím v letadle se zavázanýma očima a letím za velkým překvapením. Nebo tak nějak to nazval Jered. Mít letadlo byl dnes luxus a Smith si ho mohl dovolit.
Byl to původně zedník, ale po Explozi (to se stal oficiální název pro jaderné útoky) byly jeho služby opravdu potřeba. To právě on postavil většinu těchto budov. Pravda, nebyl to žádný designérský zázrak, jen bílá krychle postavená ze železa, s pár okny na Severu. Ale v krizi se mu podařilo zbohatnout.
Celý svět byly jen krabice od bot. Zvířata vyhynuly. Nejprve byly v zoo, ale bez zeleně vyhynuly. Člověk je poslední žijící druh na zemi. Ošklivá evoluce.
Letadlo sebou cuklo. „Děje se něco?“
„Klid Keve, pomalu jdeme na přistání.“
Zvláštní. Letěly jsme skoro 2 hodiny, pokud mohu soudit. Vždyť projít celý Svět pěšky zabere maximálně hodinu. Někdy mi to připomíná ten starý horor Kostka. Asi tak nějak budovy vypadají.
Dnes je 5.9.2038. Roční období se již nemění. Zimu si pamatuji jen jako malý. Vzpomínám si, že v roce 2009, to mi byly 2 roky, jsem byl v Americe. Zrovna sněžilo. A ty krásné budovy. Ještě teď se mi o nich někdy zdá. Rok nato zastřelili prezidenta Busche. Byla to rána, která skončila válkou a pak Explozí.
Já jsem se narodil 2.7.2007. Je mi 31 let. Za celý svůj život jsem viděl mnoho věcí, ale to co mi nabídl Jered, jsem ještě neviděl.
Prvně jsem ho potkal u nás v muzeu na výstavě dřeva a jeho použití ve stavbě. Daly jsme se do řeči a já mu prozradil, že mne zajímají kamenné fosílie z roku 1948-2000. A že bych se chtěl zapsat do historie. Spřátelily jsme se a o rok později za mnou přišel s onou nabídkou. Bylo zrovna deštivé ráno (pokud se těm radioaktivním kapkám dá říkat déšť), a já se chystal jít do banky, když se u dveří objevil Jered.
Položil mi otázku: „Pořád se chceš zapsat do historie?“
„Jasně, proč?“
„Co kdybych ti nabídl možnost vidět zeleň, spatřit minulost, a taky se zapsat do historie?“
Letadlo sebou zase cuklo. Škobrtalo se oblohou až unaveně dosedlo a zem. Jered mně vyvedl ven a tam mně zaskočil svěží vzduch a pohyblivá země.
„Seznam se s historií,“ řekl Jered a strhnul mi šátek.
To, co se mi objevilo před očima, bylo vskutku neskutečné.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář